Farní rodina je základní buňkou diecéze. Nejedná se pouze o území, ale především o společenství věřících. O ty, kteří se společně doprovází na cestě víry, a jeden druhému slouží podle svého vlastního obdarování (srov. Řím 12,4-8).
V rámci projektu Propojeni bych vám chtěl dát nahlédnout do druhého pilíře, který se právě tématem farní rodiny zabývá: Propojeni ve farní rodině. V tomto článku vám představím jednotlivé oblasti, které do našeho pilíře spadají a také vám vysvětlím, jaké otázky se objeví k rozlišování ve skupinkách Propojeni. Náš pilíř je velmi komplexní a obsáhlý, proto tento článek i společné rozlišování bude rozděleno do tří celků, které si postupně představíme. Pusťme se tedy do toho!
Úvodní perspektiva
Život farnosti tvoří společná modlitba (liturgie), duchovní růst (hlásání), služba druhým a také vzájemné vztahy. Jako celá církev, tak i každá farnost je poslána, aby vydávala svědectví o živém Bohu tomuto světu. Toto je společné všem. Ovšem rozdílný je stav, v jakém se naše farnosti reálně nacházejí. Z celkových 418 farností naší diecéze jich většina (58%) nemá svého faráře a na nedělní bohoslužbu se v nich schází méně než 100 věřících. Některé farnosti jsou velmi živé a všestranně aktivní. Zatímco na jiných místech do budoucna nebudou schopny vytvořit životaschopné společenství a místo toho, aby rostly, spíše přežívají. Projekt Propojeni je příležitostí ke změně. Chceme společně hledat, jak vytvářet životaschopné farnosti.
1. téma: Aktivní účast laiků
V předchozí fázi synodálního procesu zaznívala velká touha věřících po zapojení do chodu farnosti, do jejího života, jejích aktivit. Zároveň jsme se v úvodu projektu seznámili se statistikou, která napovídá, že s ubývajícím počtem kněží nebude možné všechny věci dělat jako doposud. Jedno dává příležitost rozvoji druhého. Společně chceme hledat, které pastorační aktivity mohou skýtat prostor pro zapojení laiků a které naopak vnímáme jako neoddělitelné od osoby kněze.
Rádi bychom také otevřeli téma trvalých služeb akolytů, lektorů a pro většinu nejspíš neznámou službou – katechistů (pozor, nejedná se o totéž jako katecheté). To, zda je lepší nadále vydávat jen dočasná pověření, nebo bychom měli laikům vydávat pověření trvalá? A za jakých podmínek?
Jednou z oblastí, kde už nyní mnoho laiků slouží, jsou přípravy na svátosti. Přesto jsou ale farnosti, kde veškeré přípravy zajišťuje kněz sám. Stejně tak panují rozdíly i v náplni příprav a v tom, jak jsou v té či oné farnosti jako celek uchopeny. Věříme, že vaše zkušenosti se mohou stát příklady dobré praxe pro ostatní. A proto budeme rádi, když se s námi o ně podělíte a přinesete tím inspiraci a podněty ke zlepšení.
Jak jsem již zmínil v úvodu, do života farnosti neodmyslitelně patří liturgie. Ta nedělní je vyčleněna do prvního pilíře. A nám zůstává zamyslet se nad všedními dny. Mnoho věřících je zvyklých účastnit se mší svatých po celý týden. Pokud by to ale na některých místech už nebylo možné (kvůli klesajícímu počtu kněží a předpokládanému vývoji tohoto trendu v následujících letech), jaký by pro vás byl preferovaný způsob setkávání se k modlitbě? Pro někoho to může být bohoslužba slova, pro někoho setkávání v rámci společenství, adorace, modlitba růžence, a někdo by raději každý den cestoval do sousední vesnice, kde by zrovna v daný den mše svatá byla. Tyto odpovědi nám pomohou dobře nastavit směr, na co dát v budoucnu důraz a co se naopak může upozadit.
2. téma: Formace a duchovní růst
Když opět nahlédneme do výstupů synodálního procesu, další témata, která tam objevíme, jsou formace a duchovní doprovázení. “Závažnou se v kontextu tématu stává otázka vzdělávání a duchovního doprovázení pro růst křesťanů. V mnoha případech je konstatován stav nedostatečné úrovně znalostí v otázkách víry a náboženství. Zaznívala i chybějící systematická formace farníků. Podle mnoha synodálních skupinek by mělo k formaci intenzivněji než dosud přispívat duchovní doprovázení, duchovní obnovy ve farnosti nebo „školy modlitby“.” V současné době nabízí diecéze mnoho formačních programů, ať už pro mládež, pro manžele, seniory, v rámci Center pro rodinu, stejně tak jako pro mnoho skupin sloužících, jmenujme například katechety nebo akolyty. Nabídka vzdělávání zdaleka není kompletní a nikdy být vlastně ani nemůže, jelikož obsah víry a křesťanského života nemůžeme při vší snaze celý pojmout. Můžeme se ale zaměřit na ty oblasti, kde diecéze vnímá největší potřebu a největší nedostatečnost, a kde ji Duch Svatý zve, aby v této době rostla. Stejně tak budeme rádi za vaši zkušenost s formačními kurzy pro služebníky, abychom je nastavili tak, aby byli pro stávající sloužící obohacením a pro nové dostupnou možností, která je do služby motivuje, vzdělá a vyzbrojí.
Budeme se zabývat také zmiňovaným duchovním doprovázením. Jedná se o službu, která je zatím ne zcela hojně rozšířena, ale po které jednoznačně vzrůstá hlad. Duchovní doprovázející může být kněz, řeholnice nebo laik. Rozličné mohou být i formy této služby. Ať už se jedná o setkávání se sdílením radostí i starostí života víry, o naslouchání a doprovázení nebo o systematické vedení k hlubšímu duchovnímu životu. Potřeby i představy každého z nás jsou jiné, a proto nás zajímá, co byste od ní vy očekávali a jak moc potřebná se vám jeví?
A v neposlední řadě přijdou ve druhé části na řadu malá společenství. Přímo v jednom z výstupů synodální skupinky zaznívá tato věta: „Malá společenství jsou prostředkem k budování vztahu k Bohu i lidem mezi sebou.“ Souhlasíte? A pokud do se ve společenství nebo malé skupince scházíte, máte všechno potřebné pro vaše setkávání? Nebo vám chybí materiály, potýkáte se s nevyhovujícími prostory, necítíte podporu od kněze, nebo byste uvítali supervizi? Možná se teprve toužíte začít scházet a nevíte jak nato a potřebovali byste pomoc se startem? Toto je jen nástin možností, které budou uvedeny v otázkách pro skupinky Propojeni. Rádi bychom na základě těchto odpovědí malé skupinky a společenství podpořili a poskytli jim potřebné.
3. téma: Správa farnosti
Podívali jsme se na službu jednotlivců ve farnosti, také na společenství, duchovní růst a formaci. Zbývá poodstoupit a shlédnout farnost jako celek. Úkol vést farnost přísluší na prvním místě faráři ale neznamená to, že by toto své poslání musel plnit sám bez spolupráce s celým Božím lidem. Život farnosti je rozmanitý. Setkávání společenství, skupiny ministrantů, výuka náboženství, akce, poutě, a mnoho dalšího vytváří nároky na dobrou komunikaci ve farnosti a vzájemnou spolupráci. Na mnoha místech nad veškerým děním ve farnosti bdí farář. Je však jasné, že jeden člověk nedokáže udržet kontakt se všemi skupinami, mít vhled do každé záležitosti a organizovat vše sám. Na druhou stranu je farář za dění ve farnosti zodpovědný. Proto otevřeme otázku komunikace, spolupráce a delegace ve farnostech.
Na některých místech diecéze je osvědčená dobrá praxe, že kněz má k sobě malý tým nejbližších laických spolupracovníků, kteří mu pomáhají řešit každodenní chod farnosti. Většinou se jedná o technického administrátora – pro řešení technických věcí a pastorační asistentku – pro chod farní kanceláře. Díky tomu nemusí sám nést celou administrativní zátěž a stejně tak ho starost o technické stránky fary, kostela a případných dalších budov nemusí vytěžovat na plný úvazek. Kněz je pak volnější pro pastorační aktivity a může se plněji věnovat úkonům, které knězi přísluší na základě jeho svěcení.
Kromě farního týmu je významnou pomocí pastorační rada. Synoda jasně ukazuje nutnost těchto rad, ale méně jasně se vyjadřuje ke konkrétní roli, jakou by měly rady zastávat. Tuto problematiku také předkládáme v našich otázkách, abychom spolu s vámi mohli hledat nejvhodnější uchopení tohoto orgánu.
Všechny vás chci povzbudit k účasti ve skupinkách Propojeni. Pojďme společné hledat cesty, kterými nás Duch Svatý vede v dnešní době. Ať se skutečně stáváme církví radostnou, která žije z jeho milosti a v jeho síle vzkvétá, slouží a šíří evangelium všemu stvoření.
Ať vám k tomu Pán žehná.
P. Kamil Obr
